Květen 2010

Uf, mám to za sebou...

25. května 2010 v 16:46 A můj život
Díky všem, kdo mi drželi palce...
Závody nedopadly dobře. Bylo tam mnohem víc lidí, než jsem předpokládala a tak jsem byla vynervovaná a shodila jsem tyčku hned při základní výšce 115 cm. Ale dokázala jsem se ovládat a tak to všechno bylo v pohodě.
Koncert se povedl mnohem líp. Zahajovala jsem tou rychlou skladbou a zvládla jsem ji dobře. Pak byli ještě nějací lidé a Clarett a hned po ní jsem šla já s tou skladbou z videa. Tam bylo pár drobných chycek, ale celkem to šlo a Clarett říkala, že to nebylo nijak moc poznat. (Kdybych si vymejšlela, tak mě oprav, protože si to nepamatuju doslovně.) Maminka ríkala, že to poznala jen díky tomu, že už to hraju dost dlouho...
Tak ještě jednou děkuju...

Prosím o podporu

18. května 2010 v 16:17 A můj život
Na ty závody jedu. Ne jako náhradnice, ale jako zcela regulérní závodník. A jsou už zítra. Já se tak děsně bojím...
A nejen to.  Ve čtvrtek budu mít absolventský koncert. Hraju na klavír tu skladbu, co jsem sem dávala minule a ještě jednu. Nejvíc na tom mě ale straší jedna drobnost. V sálu hudebky je busta Josefa Suka mě připadá, že mě pořád sleduje. Na tom koncertě bude hrát i Clarett.
Prosím, držte mi palce a modlete se za mě, jinak to asi nezvládnu...

Skok vysoký

11. května 2010 v 16:04 A můj život
V pátek jsme skákali skok vysoký. Mě to moc nešlo, a tak jsem se včera dobrovolně přihlásila znova, protože paní profesorka chtěla ještě trénovat s děvčaty, co pojedou na závody. Skutečně jsem se hodně zlepšila.  Jenže na konci hodiny jsem se dozvěděla, co by mě nikdy nenapadlo. Že prý jsem náhradník. Jestli holky onemocní, tak určitě umřu strachy, a jestli ne, tak budu tak nervózní, že tyčku shodím hned napoprvé. a jistým závodům jsem unikla jen o vlásek, díky své malé výšce. Uf a ach jo...

moje oblíbená videa

5. května 2010 v 17:49 A můj život
tady pro vás mám videa - moje oblíbená
Georgie Henley pro Disney Cannel
a druhé...


a tadytu skladbu hraju na klavír (tedy ne já, ale já, jestli víte jak to myslím)

Bořeň

4. května 2010 v 16:04 A můj život
Tak jsme byli v sobotu na výletě. Jeli jsme na Bořeň, kde se každý rok schází bývalý horolezecký oddíl, jehož členem býval tatínek. Museli jsme projet Prahou, kde teď zuří předvolební kampaň. Některým plakátům jsme se opravdu nasmáli. Třeba tam byl Paroubek s budíky a nápisem: zruším ranní vstávání. Na jiném zase tvrdil: slibuji návrat Elvise. Když jsme dorazili do cíle, museli jsme nejprv vyšlapat strmou cestičkou a pak jsme šplhali po kamenitém svahu. To bylo docela těžké, protože jsme táhli batohy a měli jsme sebou malou sestřičku. Nahoře jsme se potkali s členy oddílu i s bratrancem a o deset let starší sestřenicí. My mladší jsme závodili, kdo vyleze nejvýš a pak jsme si povídali. Potom se všichni vydali stavět stany a naše rodina ještě šla na jednodušší "dětskou" skálu, kde jsem lezka tatínek mě seshora jistil. Nahoru to šlo dobře, ale když jsem byla na vrcholku, tak jsem se začala bát a (jako obvykle) jsem brečela. Pak jsem slaňovala. Nejprv jsem měla problémy, ale pak jsem se začala modlit a náhle jsem zvládala! Potom lezla i moje sestřička a pak jsme ještě šli do hospody, takového společenského místa Bořně a nakonec jsme jeli domů.