Říjen 2010

Alenka v Říši divů

28. října 2010 v 11:49 Nezařaditelné
Na tenhle film jsem se moc těšila, ale zároveň jsem se ho bála. Sice jsem slyšela spoustu kladných ohlasů, ale taky jsem četla převyprávění knížky a to mi připadalo jako zmatené plácání nesmyslů. A včera jsme si ho pustili. U prvních pár scén jsem byla dost zklamaná, ale pak se děj konečně rozhýbal a já se úplně ponařila do děje. Když film skončil, byla jsem naprosto nadšená.

Dospělá Alenka je požádána o ruku, neví co má dělat a když uvidí bílého králíka ze svého snu, utíká za ním. Propadne se králičí norou do pokoje, kde se zmenší, zvětší a zmenší. Projde malými dvířky a dostane se do říše z dětských snů. tu musí zachránit před (tlapapoudem?). Ona ale pořád tvrdí, že se jí to jen zdá. Nakonec se nechá přesvědčit, že je to skutečnost a z hradu kruté Srdcové královny odnese vorpálový meč. Nechce ale Bílé královně uvěřit, že ona je ten šampion, která by měl bojovat. Poslouchá vysvětlení houseňáka a poté se rozhoduje, že bude bojovat s tlapapoudem. V den bitvy vítězí, vrací se domů a odmítá nabídku k sňatku.

Tady máte obrázek:
alenka
to je Alenka, Bílá královna a Kloboučník v den boje (Nádherňajs)

Ta škola...

27. října 2010 v 16:46 Blog
Moc se vám omlouvám, ale asi tu budu jen okrajově. Doteď jsem stíhala blog jen okrajově a žádné lepší vyhlídky nejsou. Většina z vás je starší než já, takže asi chápete, kolit toho je ve škole. O víkendu jem byla na soustředění se sborem (i s Caddy- sousedkou) a i když to bylo fajn, vrátila jsem se úplně vyždímaná. Já, i když chodím do sboru už druhý rok, jsem to měla jako novinku, jelikož jsem loni marodila. Popis najdete u Caddy.

Vyhodnocení třetíha kola etapovky

13. října 2010 v 20:25 Blog
tady je řešení:
1.
1
Rípčíp z Letopisů Narnie

2.
2
Gríma Červivec z Pána Prstenů

3.
3
Karkulka z Carcoolky

4.
4
narnijská zrůda, ta čarodejnice co vyvolávala Jadis z Letopisů Narnie


jediný, kdo se zúčastnil byla Iness se všemi správnými odpověďmi. Nebyli sice uvedeni herci, ale to nevadí
takže diplom
diplom
vím, že ji máš ráda, tak si pochutnej aspoň očima






a celkové vyhlášení:
první je- TA DÁ samozřejmě Iness
jako jediná se zůčastnila všech kol a má krásných devět bodů!
diplom



Druhá je CrazYNka, jediný další účastník
diplom
a pro ostatní: zklamaly jste mne. to víte tak málo, nebo se vám jen nechtělo?
plný počet bodů je 17

Včera jsme natáčeli...

3. října 2010 v 18:21 A můj život
Včera u nás přespávala Mlejkomina sestra.
Bavili jsme se mimo jiné taky o reklamách a vymýšleli jsme na ně parodie.
Zkusili jsme to natočit a tady jsou výsledky:

Moje sestřička a reklama na pinzetu:


Další jsem JÁ a moje lízátko:

pak lízátko Mlejkominy sestry (ta byla nejlepší):

brácha Ungqwe:
A ta NEJ společná: na Persil a Calgonit
Mlejkomina sestra, moje sestra- vlasy, já- hlas:
Brácha pustil všechno naráz a mezi změtí hlasů vypadlo: Vodní kámen? dokonalá chuť

Nástupkyně

3. října 2010 v 10:44 Má tvorba
Možná by vás mohlo zajímat, co píšu. Tady je taková malá ukázka- povídka do soutěže.


Nástupkyně

Tak jsme se právě přestěhovali. Do pěknýho zapadákova. Asi by se málokomu líbilo stěhování z Prahy, ale do vesnice mi to přijde ještě horší. Není tu nic. Vůbec nic. Ani kostel. A ještě le všemu mám jít na zahradu posekat tu snad metrovou trávu.
Vrrr, vrrr, vrrr.Motor jednotvárně bručí a já jsem sotva v půlce. "Hééj, ségra, vylez za mnou!" Obrátila jsem oči v sloup. Brácha zkouší lézt na strom. Zavrčela jsem: "Dej mi pokoj! To je zábava pro mrňata." Jenže brácha se nedal. a ví, jak na mě. "To říkáš jen proto, že to nedokážeš." Naštvala jsem se. Tohle přesně brácha chtěl. "Že nedokážu? Až posekám zahradu, vylezu na každej strom, na kterej ukážeš." Brácha se spokojeně usmál a já se celou dobu na sebe mračila. Ale vlastně bráchovi vděčím za všechno. Když jsem uklidila sekačku a odvozila ty kolečka trávy, brácha už zase stál na zemi. "Tak kterej?" zeptala jsem se. Brácha ukázal na ten nejvyšší: "Tenhle." První větev byla v úrovni očí. Chytila jsem se jí a vytahovala jsem se, až jsem se úplně vzepřela a pak jsem se posadila obkročmo na větev. V duchu jsem děkovala za všechny ty roky, co jsem chodila na gymnastiku. Pak už to šlo snadno a za chvíli jsem byla nahoře. Zahalekala jsem na bráchu. Řekl jen: "Fajn" a šel domů. Naštvalo mě to a chtěla jsem slézt, ale pak jsem si všimla veliké díry. Ten strom byl vykotlaný. Neodolala jsem a nakoukla jsem dovnitř. Vypadalo to jako cesta a po stranách byly výstupky jako žebřík. Slezla jsem dolů a plížila se tou chodbou. Po chvíli se začala výrazně rozšiřovat a já poznala proč. Ústila v jeskyni. Uvchodu ležela hromada klacků a místnost byla osvětlená několika loučemi. Sviiist. Příšerně jsem se vyděsila. Když jsem se konečně ovládla, ohlédla jsem se, co to bylo. Vrhací dýka. Vzápětí už jich kolem mě létaly spousty. Popadla jsem dva klacky a vydala jsem se směrem, kterým přilétaly. Klacky jsem se vykrývala, zabodlo se do nich spoustu dýk a tak po chvíli vypadaly jako dvě sekyrky. Docela nebezpečné zbraně. Konečně jsem spatřila toho, který dýky házel. Byl zabalený do dlouhého černého pláště. Švihla jsem delším klackem. Vrhač se sehnul. Máchla jsem tím menším a nasekla jsem mu ruku. Bylo vidět, že není zvyklý na boj zblízka, ale neptejte se mne, jak jsem to poznala. Prostě jsem to cítila. Chytil se okraje dalšího tunelu a zmizel v něm. Ulehčeně jsem si oddechla. Konečně klid. Ovšem jako pozdrav z tunelu přisvištěla ještě jedna dýka. Zaklonila jsem se, ale ne dost. Dýka mi mírně nasekla tvář. To mě v tu chvíli nezajímalo, protože tu byla jedna zajímavá věc. Na stěně visel meč a dýka. Šla jsem si je prohlédnout zblízka a všimla jsem si, že je nad nimi stuha s nápisem: Zbraně Marietty Hattelské, naší mrtvé paní. Je jich hodna pouze Následovnice. Tomu jsem vůbec nerozumněla, ale meč mě tak lákal, že jsem neodolala a přejela prstem po ostří. Mírně to zabzučelo a náhle jsem držela meč i dýku v rukou. Pokrčila jsem rameny, připjala si zbraně k pasu a šla jsem dál. Zase jsem se musela ploužit tunelem, ale teď mi to už nevadilo a pocit dobrodružství ve mě sílil. Pak záblesk světla- a už jsem vylezla ven. Přemíra světla kolem mne oslepovala. Až když jsem se rozkoukala jsem uviděla, kde to vlastně jsem. Stála jsem v nádherném údolíčku, obklopeném horskými štíty. daleko přede mou klokotal vodopád. Sem tam mezi stromy probleskovaly střechy chýšek, jinak tohle místo působilo dost liduprázdně. Okamžitě jsem se však měla přesvědčit o opaku. Za sebou jsem totiž zaslechla svistit meče. Instinktivně jsem vytasila svůj vlastní a otočila jsem se. Čepel se chvěla jen pár centimetrů od mého krku. Nějak jsem švihla mečem a zbraň toho druhého vyletěla do vzduchu. Útočník ale jen beze slova zíral na můj meč a pak se rozkřičel: "Je tu Nástupkyně!!" Netušila jsem, o kom mluví, jenže pak jsem pochopila, že o mně. Řekl mi: "Pojď se mnou, náš pán ti vysvětlí, o co jde." Vedl mě dál pěšinkou mezi hustými stromy. Městečko bylo plné ukrytých chýšek. Konečně jsme se dostali až na malou paseku, uvnitř které stál malý hrad. Ze stromu nad námi se ozval hlas: "Koho přivádíš?" Muž zavolal vzhůru k větvím: "Objevila se Nástupkyně." Hlas odpověděl: "Král bude rád." A mříž zakrývající vchod se se skřípěním zvedla. Prošli jsme na nádvoří, ale nezastavili jsme a pokračovali jsme do věže. Po dlouhých točitých schodech jsme se dostli až k ebenovým dveřím, pobitým železem. Muž zabušil klepadlem a vykřikl: "Přivádím Nástupkyni." Dveře se otevřely a kdosi pravil: "Je vítána." Za  okamžik jsem spatřila mluvčího. Velice starý muž seděl na trůnu, ale ani vysoký věk mu neubral královský majestát. Začal pomalu mluvit: "Kdysi dávno jsem měl dceru. Jmenovala se Marietta Hattelská. V boji s mečem byla téměř neporazitelná. Jednoho dne se vydala na Stezku dávných králů. V báji totiž slyšela, že v její půli jsou uložené zbraně neporazitelnosti. Skutečně je získala. A opravdu se jí hodily. Sousední království nám totiž vyhlásilo válku. Sama zahnala nepřátele na útěk. Žel, neporazitelnost není nezranitelnost, a proto se stalo, že jí nepřátelský lučištník poranil. Dřív než se vyléčila, záhadně zmizela. Její meč a její dýka se samy od sebe objevily na stěně a u toho ta stuha. Spoustu lidí se pokoušelo je získat, ale vždy je jakási síla odrazila. A ty ji musíš následovat, musíš nám pomoct, neboť nám opět to království vyhlásilo válku." Odmlčel se a pak dodal: "Támhle na zdi visí její portrét krátce před zmizením." Podívala jsem se a vyjekla překvapením: "To je přece moje bábinka! Umřela brzo po mámině narození." Král vážně pokýval hlavou: "A ty jsi její dědička, Nástupkyně." Mě padl zrak na knihu, položenou na čtecím pultíku. Prohlédla jsem si ji, byla tam zapsaná tato báje. Zalapala jsem po dechu. Na konci stezky je ukryt kámen ochrany! Vykřikla jsem: "To by vám mohlo pomoct! Hned se vydám na cestu." Král pokýval hlavou: "Můžeš to zkusit, ale pošlu s tebou doprovod."
Stezka dávných králů začínala hned za vodopádem. Těm dvěma panošům, kteří se mnou šli, jsem řekla: ƒ"Počkejte tu na mě." Pak jsem prošla kamennou bránou, vchodem na Stezku dávných králů. Ze stropu jeskyně se začaly sypat šípy. Protančila jsem mezi nimi bez úhony a vklouzla malým otvorem do další jeskyně. Zaútočilo na mne deset rytířů. Švihla jsem mečem a byla bych mu usekla hlavu, kdyby se nebyl rozplynul. Nepochopila jsem proč, ale nebyl čas o tom přemýšlet. Mrštila jsem dýkou po dalším, jakoby se odrazila a rytíř se také rozplynul. To udělali i všichni ostatní, když jsem je smrtelně poranila. Prudkým úderem meče a dýky jsem odzbrojila dva další. Pátému jsem usekla nohy. Následujícímu jsem rozsekla hlavu, sedmý by se mohl pochlubit probodnutou hrudí, osmého bych přesekla vejpůl a devátý by přišel o ruku. Ten poslední mi dal zabrat nejvíc, ale nakonec jsem ho zvládla. Prošla jsem do další jeskyně. Ze stěny vystřelila dlouhé stříbrná lana a začala se točit. Ušklíbla jsem se. Tohle jsme dělaly na gymnastice. Rozeběhla jsem se a skákala jsem jako o život a posledním skokem jsem se přenesla do další jeskyně. A jak se ukázalo, měla jsem opravdu štěstí. Dopadla jsem totiž na pole nějaké šachovnice. Tady něco nehrálo. Nic nebezpečného tu nebylo. Ale omyl! Když jsem se dotkla dalšího pole, tak tak jsem stačila uhnout před bodáky, které odtamtud vystřelily. Poučená jsem vytáhla meč a  zkoumala jsem další pole. Povedlo se mi projít až na druhou stranu. Prošla jsem do další jeskyně. Tady jsem se cítila dobře. Dokonce tak dobře, že se mi nechtělo pryč. Zdalo se mi, že jsem zaslechla krásnou hudbu. Nejradši bych si lehla na zem a až do smrti poslouchala. Polekala jsem se. Tohle byla nejtěžší zkouška. Přemoci sama sebe. Zvedla jsem se a šla dál. Tak snadné to nebylo. Přede mnou se vznášela kniha, kterou jsem si na světě nejvíc přála. Vztáhla jsem po ní ruku- a v hlavě mi varovně zabzučelo. To ne! Mysli na svůj úkol. Hryzla jsem se do rtu a ze všech sil odvrátila tvář. Bolestně jsem se dala dál. Jeskyně se změnila v úzkou vlhkou chodbu. Konečně jsem se dostala až k jeskyni se stojanem se zbraněmi. Ovšem hned jsem musela uhnout, protože se tam houpalo železné kyvadlo. Vycítila jsem rytmus kývání a proklouzla jsem  před ním. U stojanu jsem se nemusela zdržovat, stejně byl prázdný. A čekala mě další část. U dalších veřejí jsem se nechtíc zachvěla. Podlaha nikde v nedohlednu, k průchodu vedla jen kláda. Nicméně dál jsem musela. Pomalu jsem se začala sunout dál. Ovšem tak sndné to nebylo. Začal foukat vítr. Před průchodem jsem spadla, ale tak tak jsem se zachytila klády. Teď se mi hodila gymnastika. Vytáhla jsem se nahoru a přepadla otvorem dál. Tam mě čekalo kamenné bludiště. Prošla jsem uličkou a bylo mi jasné, že tady se ztratím. Vrátila jsem se na začátek a tam, ve stěně, světe div se, byl vyrytý plánek celého bludiště. Začala jsem si přeříkávat celou cestu, až jsem ji uměla zpaměti. Pak jsem se dala dál. Na žádné křižovatce jsem se nenechala splést. Ale uprostřed jsem se dostala do problému- přes cestu byla navršená hora kamení. Začala jsem se na ni škrábat, každý by mé horolezecké pokusy považoval za zoufalé, ale já se nesměla vzdát. Sklouzla jsem na druhou stranu a pokračovala dál. Tam na mne čekalo nemilé překvapení. Úzkým otvorem se na mne začala valit voda. Tak jo, potápění mi docela jde. Nadechla jsem se a začala plavat. Po dvaceti tempech mne začalo mrazit v plicích a konec nikde v nedohlednu. Zemřít? Před splněním úkolu? Nikdy! Sebrala jsem poslední zbytky energie a dechu a uplavala posledních pět temp. Vyvalila jsem se otvorem ven a jako ryba lapala po dechu. Když jsem se konečně zklidnila, začala jsem zjišťovat, kde to vlastně jsem. Aha, tak se usuším. Tohle je zkouška ohně. Poslední. Přece to nevzdám!  Odhodla ně jsem se vztyčila a postavila se před hradbu ohně. Tak do toho. Nadechla jsem se a udělala krok. A zaplavila mne oslnivá záře. Přede mnou, na sloupku, ležel kámen ochrany. Překrásný kámen ochrany. Tohle byla skoro posvátná chvíle. Poděkovala jsem Bohu a vztáhla ruku po kameni. Skulil se mi do dlaní. Chvilku jsem stála a jen obdivovala ten kámen. Pro něj jsem tolik riskovala. Pak jsem se obrátila a vydala se nazpět. Kámen mě chránil svým kouzlem, takže mi nic nemohlo ublížit. Nakonec jsem vyklouzla ven, do slunečního světla. Oba panoši na mne čekali. Za clonou vodopádu jsem viděla obchodní stezku, vedoucí k paláci. Půl hodiny odsud a úkol bude splněn.
Má radost netrvala dlouho. Za zákrutem cesty jsem zahlédla povědomý černý plášť a pak už se objevili bojovníci sousedního království. Kámen jsem vsunula do rukou jednomu chlapci a řekla jsem: "Splňte úkol a přiveďte pomoc. Já je zdržím." Hošíci kývli, otočili se a vyběhli. Já se vydala vstříc svému poslednímu boji, proti téměř třicetinásobné přesile. Třikrát jsem se nadechla a pak jsem vytasila meč. Kácela jsem řady nepřátel, jako by to byla tráva, ale nepřátel neubývalo, spíš naopak. Přicházely další posily. Já se však nevzdávala, bojovala jsem ze všech sil. Ovšem nikdo to nemůže vydržet věčně. Byla jsem pořád unavenější a vyčerpanější. Konečně jsem zabila i toho posledního. Všude kolem ležela mrtvá těla. Očistila jsem a zasunula meč. Jenže tomuhle ještě nabyl konec. Objevila se četa lučištníků. Tak teď už je skutečně zle. Tomuhle se nemůžu vyhnout. Uskakovala jsem a uhýbala a otáčela se. Trochu mi to připomínalo vybíjendu, kterou jsme hrávali ve škole, ovšem tady šlo skutečně o život. A palčivá bodavá bolest v rameni. Zasáhl mne šíp. Ne, nesmím to vzdát, nesmějí se sem dostat! Už jsem opravdu nemohla. Zakopla jsem o kámen a padla nazad na stezku. Je konec, konec! Než se zvednu, už budou tady. Zírala jsem na nebe. Už ho nikdy neuvidím. Výhled mi zakryl mrak šípů. Ty ukončí můj život. Jenže to se nestalo. Šípy se odrazily od jakési neviditelné hradby a měkce dopadly do prachu. Vo jáci se rozběhli a do téže hradby narazili a dál se už nedostali. Teprve teď jsem pochopila, co to znamená. Úkol byl splněn. Teď už mohu opravdu v zemřít v pokoji. Zavřela jsem oči a poddala se proudu času, který mne nesl k Bohu.
Dnes jsem neměla umřít. Dusot běžících nohou a následně hlas, který volal: "Tady je!" mne vytrhl z tichého odchodu. Otevřela jsem oči a rozhlédla se okolo sebe. Ke mě běžela hrstka lidí v čele s panoši a dívkou v bílém čepci s košíkem bylin. Dívka mi vytáhla šíp z rány a tu mi namazala krásně voňavou mastí. Rychle mne zvedli a nesli na nosítkách do hradu. Zamotala se mi hlava, zatmělo se mi před očima a přestala jsem vnímat okolí. Když jsem se probrala, ležela jsem v posteli s nebesy a ta dívka mi čistila ránu. Už jsem uhodla, co je zač: ranhojička. Ulehčeně si oddechla: ƒ"Díky Bohu, už se probrala." Zůstala jsem tu ještě několik dní a ranhojička mne ošetřovala. Léčila mi i zhnisanou jizvu na tváři. Pak prohlásila, že už jsem zdravá a mohu se volně pohybovat. Toto místo, ačkoliv jsem tu chtěla zůstat, mne ož nepotřebovalo, a tak jsem se rozhodla, že se vrátím domů. Rodiče by se o mě mohli strachovat. rozloučila jsem se s králem a s těžkým srdcem jsem se vydala po své pěšině. Vylezla jsem po schůdcích ve stěně stromu, nahoře jsem ukryla zbraně a vykoukla ven. K mému překvapení se tam nic nezměnilo. Čas se nepohnul z místa, což je dobrá zpráva. Slezla jsem dolů ze stromu, ale nedalo mi to a ohlédla jsem se. Jednoho dne se tam vrátím.


Pokud vás to neunudilo, tak pište svůj názor do komentářů. Snesu i tvrdou kritiku, takže pište pravdu.

Třetí a poslední kolo etapovky

3. října 2010 v 10:40 Blog
Omlouvám se za zpoždění, jaksi nestíhám, nicméně tu je etapovka:
tentokrát to je poznávačka obrázků. Opět do zprávy autorovi: film, jméno postavy a herec (v případě animovaného filmu dabér originálu)
Mělo by to být jednoduché (já se znám)

1.
1
2.
2
3.
3
4.
4
takže nezapomeňte